Martin Koller – Mašínové

Nedávno se objevila informace, že se chystá natáčení filmu o bratřích Mašínech. Toto téma dlouhodobě rozděluje českou společnost a je dokladem nevalné morální úrovně reprezentantů české politické scény a mnohých médií. Výroba hrdinů na ideologickou objednávku nepřinesla nikdy nic dobrého.

Příběh skupiny bratří Mašínů je poměrně známý. V krátkosti lze uvést, že jejich otec, plukovník Josef Mašín byl hrdinou československého, především vojenského odboje proti německým okupantům. Byl jedním za slavné trojice důstojníků, známých jako Tři králové. Všichni položili život za vlast a nepopírala to ani komunistická propaganda po únoru 1948.

Jeho synové Ctirad a Josef nebyli po únoru 1948 nijak pronásledováni, měli možnost studovat a jeden z nich dokonce absolvovat speciální branný kurz v Českém svazu mládeže. Politický vývoj v Československu byl odrazem boje o globální moc v Evropě, mezi USA a SSSR. Můžeme si připomenout operaci známou jako Berlínský most, stejně jako hospodářské sankce, které uvalily USA, Kanada a další země na Československo již v roce 1946. V Československu pracovní tábory a urnové doly, které byly horší, než ten euromarxisticky a lidovecky mediálně vykřičený v Letech, věznice s mučírnami, ale rovněž agenti amerických a západo-německé tajné služby, přicházející jako špióni, vrazi, teroristé a organizátoři domácího odporu proti (ať se to komu líbí, či nikoli, podle tehdejších zákonů) legální vládě. Vraždy na obou stranách. Hybridní válka, jako když vyšije. Není úplně jasné, proč se Mašínové rozhodli bojovat proti režimu, bez ohledu na jejich pozdější propagandistická vyjádření v médiích.

Faktem je, že vytvořili pětičlennou skupinu, kde figurovali dále Milan Paumer, Zbyněk Janota a Václav Švéda. Politickou situaci v zemi nijak neovlivnili. Naloupených peněz si údajně především užívali. Tvrzení, že je potřebovali na zbraně, je mírně přehnané. V pohraničí bylo zbraní všude plno. Daly se sehnat ještě v sedmdesátých letech a mezi lidmi jich bylo hodně. Svojí násilnou činností spíš nahráli režimní propagandě. Zavraždili dva policisty Kašičku a Honzátka a pokladníka Rošického. Prvního omráčili úderem železné tyče a poté zastřelili, což se dá kvalifikovat jako vražda, nikoli ozbrojený boj. Druhého přepadli s využitím podvodu, svázali, omámili chloroformem a podřízli. To se dá rovněž kvalifikovat jako vražda, nikoli ozbrojený boj. Něčeho takového se nedopouštěli běžně ani ozbrojenci nacistické třetí říše. Pouze nejhorší zrůdy v Evropě, většinou muslimové a jim podobní náboženští fanatici podřezávali bezmocné zajatce. Náboženství bylo, dříve stejně jako v současnosti, využíváno jako zástěrka nízkých zločinů, páchaných nízkými charaktery. Byli to za druhé světové války katoličtí Ustašovci v Chorvatsku, příslušníci nacistických muslimských divizí v Bosně a Kosovu a ukrajinští Banderovci, především na území Polska. V novějším provedení jsme mohli taková zvěrstva, jako podřezávání zajatců i civilistů vidět pouze u islámských teroristů, v Evropě především příslušníků kosovské UCK, která dnes vládne z milosti EU a NATO v Kosovu za (naše) peníze EU, u čečenských teroristů a dále u příslušníků takzvaného islámského státu v Sýrii. Bratři Mašínové se tak vražděním bezbranných zajatců zařadili do opravdu vynikající společnosti na vysoké civilizační úrovni. V případě pokladníka Rošického se jednalo o jasnou loupežnou vraždu s cílem ukrást peníze. V kterékoli zemi Evropy by za ni v té době dostali trest smrti, v některých státech USA dodnes. Nikoli politickými řečmi, ale zločiny se Mašínové vyřadili z civilizované společnosti, o vojácích a bojovnících za svobodu ani nemluvě.

Svoji činnost zdůvodňovali Mašínové bojem proti vládnoucímu komunistickému režimu. Ten byl v padesátých letech místy opravdu brutální, nicméně značná část obyvatel ho podporovala. Nebyl tady žádný všelidový odboj vedený Václavem Havlem, či lektorem VUMLu Tomášem Halíkem. Jinak by se režim pravděpodobně neudržel, přestože vznikl vlastně legální cestou. Komunisté zvítězili ve volbách roku 1946 a doplnění vlády v únoru 1948 bylo v souladu s platnými zákony. Nicméně bojem za lepší zítřky a proti zločinnému režimu lze zdůvodnit cokoli a oháněl a ohání se jím kdekdo, Mašínové, Hitler, Pol Pot i Bin Ládin. Soudruh Stalin v počátcích svojí politické kariéry rovněž vylupoval se soudruhy banky a zároveň vedl nevěstinec v boji proti údajně zločinnému carskému režimu a kamarádil se s budoucím polským diktátorem Pilsudským, levicovým revolucionářem. Milion chvilek pro demokracii nikoho naštěstí nenapadlo. Mašínové tedy měli mnoho vzorů, konec konců, boj proti tyranii vzpomíná i ústava USA. Nicméně není známo, že by Stalin podřezával zajatce, na rozdíl od Mašínů.

Mašínové zdůvodňovali později svoje vraždy tím, že jejich oběti byli komunisti. V případě pokladníka Rošického se jedná o lež. Kašička byl lidovec, který musel vstoupit do KSČ, aby si udržel práci u policie (SNB) a jako politicky nepříliš spolehlivého jej sledovala StB. Pokud se na tento problém podíváme ze širšího spektra, nemůžeme přehlédnout, že mnozí politici, intelektuálové a umělci, kteří nadšeně oslavují bratry Mašíny a neméně nadšeně se ohánějí morálkou, stojí na nejistých základech a krátké paměti. Někteří byli v násilných padesátých letech nadšenými komunisty. Přitom veřejně schvalovali popravy a teror proti opozici, kterou byli právě Mašínové. V případě mladších politiků, horujících pro hrdinství Mašínů a odstraňujících zároveň sochy sovětských osvoboditelů, jsou mnozí dětmi předlistopadových komunistických, kolaborujících lidoveckých, či socialistických nomenklaturních kádrů, postavených výše, než nějaký strážmistr Honzátko. Za jinými se naopak táhne rodinná kolaborace s nacisty, například za Otto Kolarem (původně Otto Kolář), stíhaným po válce jako zrádce a nacistický zločinec. Měli bychom tedy takové politiky a rodinné příslušníky současné české antikomunistické nomenklatury beztrestně podříznout? Obzvláště v současné EU, která porušuje vlastní zákony a díky svému zkorumpovanému euromarxistickému a multikulturnímu vedení začíná stále více podobat vysněnému trockistickému ráji nejagresivnějších bolševiků, kteří nakonec viděli budoucnost západo-evropského komunismu v islámu, milovaném i nacisty?

Jestliže pro antikomunistu je morální podříznout komunistu, proč by to nemělo platit naopak? Jestliže je morální povstat proti utlačovatelskému režimu, proč nepovstat proti německé EU, která si z naší země udělala kolonii, kterou nestydatě vysává? Proč se nechovat jako primitivní muslimský terorista v islámském státu, jestliže se v naší zemi za podříznutí bezbranného zajatce udělují vyznamenání, vyvěšují se vlajky státu, kde se nevolníkům za trest řezaly ruce, nohy a vypichovaly oči? Myšlení evropských demokratických politiků začíná připomínat tupý temný středověk, kdy si křesťané rozbíjeli hlavy a upalovali se za to, že různým způsobem uctívali stejného boha a Krista. Oslavy vrahů, urážky osvoboditelů. Asi to bude ta unikátní a speciální česká morální politika, spojená s evropskými hodnotami, kterou nám předvádějí v praxi reprezentanti a slouhové německé EU, pánové Hřib, Kolář, Janda, Minář a jejich přátelé z takzvané opozice.