Mnichov, peníze a současnost

image

Autor: Martin Koller

Minichov, mnichovská dohoda, mnichovská zrada. Krok k zahájení okupace ČSR, německého protektorátu Čechy a Morava a zahájení druhé světové války. Výročí evropské demokratické ostudy, která byla ukončena rozbitím Československa za nadšeného jásotu okolních států, především nacistických pangermánů a poté druhou světovou válkou, desítkami milionů mrtvých holocaustem, nezměrným ničením hodnot a jako po každé velké válce zásadními politickými změnami globálního rozsahu. Kdo není slepý, či ohlušený propagandou nemůže přehlédnout opakování historie a historické souvislosti. Aktuální pangermánskou snahou o stále plnější ovládnutí naší země jako centra levných pracovních sil, tahem na získání technologické kontroly nad českou armádou dodávkami bojových vozidel pěchoty Puma, nebo Lynx, službami navázanými na německé korporace, to vše cestou společnosti Glomex a zájmových skupin v resortu obrany jsem se zabýval v minulém článku o dnech NATO v Ostravě.
Z hlediska dohody v Mnichově existují notoricky omletá témata, především, především opakované germánské snahy o tažení na východ, zotročování a kolonizaci slovanských zemí pod heslem „Drang nach Osten“ a Raumplanung (prostorové plánování), německý nacismus, zrada demokratických spojenců, kvalita naší armády, zda jsme se měli bránit, kdo byl a nebyl spojenec, případně i jiná. Jedná se o vděčná propagandistická témata, přičemž většina současných politických stran, neziskovek a médií se stává poskoky germánských zájmů, zkreslování historie a protičeské propagandy, zajisté zcela nezištně. Obecně lze konstatovat, že válka s Německem, které mělo 70 milionů obyvatel, a odpovídající ekonomický potenciál by neměla smysl, protože do dvou týdnů bychom byli poraženi. Důvodem byla nespolehlivost zhruba třetiny armády (při mobilizaci v roce 1938 nenastoupilo kolem 50 % Němců, ale problémy byly i s Maďary a menším počtem Poláků a Slováků), zastaralá výzbroj (především z hlediska letectva a protiletecké obrany), obklíčení nepřátelskými zeměmi (bezpečná byla pouze krátká hranice s Rumunskem na východě), chybějící spojenci (což ukázal Mnichov a poslední sovětské vyjádření už nebylo moc vstřícné a odvolávalo se na smlouvu s Francií) a snaha především Británie otevřít Německu cestu na východ k útoku na Sovětský svaz, kde překážely Československo a Polsko (po napadení Polska sice vyhlásily Francie a Británie Německu válku, ale francouzská armáda seděla v pevnostech a Britové bombardovali Berlín letáky). Navíc se nelze vyhnout dojmu, že reprezentace především evropských velmocí viděly ve válce řešení stále obtížnějších ekonomických problémů a drtivějších cyklických krizí, které vedly k levicové radikalizaci stále většího počtu obyvatel. Rozsáhlé zbrojení se stalo pro většinu evropských zemí záchranou ekonomiky a zbytků fungujícího sociálního systému. V období 1934-1938 vzrostly náklady na zbrojení v Německu o 470 %, v Jugoslávii o 455 %, v Británii o 250 %, v Rakousku o 112 %, v ČSR o 130 % a ve Francii o 42 %. Přitom zbrojení obvykle vede k válce, protože zbraně se musí využít a nahrazovat novými. Zhruba ve stejném období narostl zpracovatelský průmysl v Německu o 472 %, v Británii o 121 %, zatímco v ČVSR poklesl na 84 %. Poněkud stranou zůstává obecně ekonomický rozměr problému, protože cestu k Mnichovu bychom mohli nazvat rovněž „národy a peníze.“

Pro zajímavost, útok proti ČSR začal již v době mírových jednání v Locarnu roku 1925, kde se Británie, Francie, Německo a Itálie jako čtyři evropské velmoci dohodly o rozdělení vlivu, a to bez ohledu na menší země jako Československo, Polsko a Jugoslávii. Německo tam smluvně garantovalo hranici Francie, ale odmítlo garantovat nedotknutelnost hranic Polska a Československa. Británie a Francie oproti tomu nevystoupily. Ministři zahraničí Polska a Československa k hlavnímu jednání nebyli vůbec připuštěni. Takový Mnichov na zkoušku. V Locarnu začala likvidace bezpečnostního systému navazujícího na spojenecké vítězství v roce 1918 a dohody ve Versailles z roku 1919. V zásadě se jednalo především o spolupráci Británie a Německa zaměřenou na oslabení Francie, čímž bylo oslabeno i Československo, jako hlavní francouzský spojenec. Následovalo ztroskotání londýnské odzbrojovací konference a beztrestné zabrání demilitarizovaného Porýní německou armádou roku 1936. Francie odmítla pomoc Československa, Polska, Jugoslávie a Rumunska, které byly ochotny jít do války, a s evropskou bezpečností byl konec. A tomuto vývoji vydatně napomohla ekonomika, včetně československé.
Historie meziválečného Československa obsahuje řadu legend. Mnohé jsou pozitivní, v posledních třiceti letech se vyrábějí jak na běžícím páse negativní, které zesměšňují a urážejí vše, co se nehodí pangermánské propagandě a snaze kolonizovat země na východ od německých hranic. Pravda je jako obvykle někde uprostřed a není černobílá. Československo sice nepatřilo k hospodářsky nejvyspělejším zemím v Evropě, nicméně patřilo k nejdemokratičtějším. Před říjnem 1918 tvořily české země průmyslově nejvyspělejší část zaostalého Rakouska-Uherska. Jednou z nemnoha vysoce nadprůměrných výjimek byly speciální oceli z Poldi Kladno (po roce 1990 byla zlikvidována jako nepříjemný konkurent německého ocelářství). České země a později i Československo mělo minimální zásoby železné rudy, navíc nekvalitní, takže pro svůj exportně orientovaný hutní a strojírenský průmysl muselo dovážet každoročně statisíce tun drahé železné rudy ze Švédska, přes německé přístavy. Ve strojírenství dosahovaly evropské úrovně a systémové sériovosti výroby Českomoravská strojírna, automobilky Praga, Laurin a Klement (později ASAP/Škoda MB), NW (později Tatra) a výroba bot u firmy Baťa. Uvedený stav se měnil jen pomalu.
Po celou dobu své existence se meziválečná republika řadila mezi středně vyspělé evropské země jako Rakousko, Dánsko, Norsko, Finsko a zaostávala za velmocemi jako Británie, Německo a Francie v řadě parametrů. Nicméně nelze přehlédnout, že velmoci disponovaly velkosériovější výrobou, rozsáhlejším trhem, koloniemi, odkud získávaly výhodně suroviny a levné pracovní síly. Německo o ně po porážce ve válce přišlo a snažilo se je získat na východ od svých hranic. V některých oborech, například výrobě zbraní se ČSR dostávala až na světovou špičku. Dvakrát za sebou obsadila první místo ve zbrojním exportu.
Osamostatněním republiky se výrazně změnily dlouhodobě jisté tržní vazby v Rakousku a na ně navazující doprava. Přesto hlavními hospodářskými partnery byly Německo a Rakousko. Československo zůstávalo dlouhodobě opožděné z hlediska elektrifikace jak sídel, tak průmyslu a dopravy. Dlouho trval přechod od stejnosměrného proudu prosazovaného Františkem Křižíkem k praktičtějšímu střídavému prosazovanému Emilem Kolbenem. V Čechách byla výroba elektřiny roztříštěna mezi 15 společností, na Moravě působily pouze dvě. Doprava měla nižší výkonnost ve srovnání s velmocemi, finanční soustava byla příliš rozdrobená, takže snižovala možnost rozsáhlejších investic. Navíc mnoho podniků, především strategických ovládal zahraniční kapitál, který měl mnohdy akciové podíly vyšší, než 50 %. Z tohoto hlediska dominoval především britský a francouzský, zatímco německý se pohyboval v rámci zahraničního kolem 7 %. Škodovka se zavedenou výrobou děl byla v pacifistickém, možná i korupčním poblouznění prodána francouzskému koncernu Schneider. Problémem byla roztříštěnost průmyslové výroby na většinou malé a střední podniky, kterých chyběly prostředky na průběžné modernizace. Většina z nich měla malý stupeň mechanizace a elektrizace práce. Automobily vyrábělo, v řadě případů dočasně, 39 firem, motocykly 31 firem. Nejvíce se roztříštěnost projevila v oboru letectví, kde české podniky slavily mnoho úspěchů s jednoduššími konstrukcemi ve dvacátých letech, ale přechod na složitější v polovině třicátých let již nezvládly. Naše vojenské letectvo bylo v roce 1938 o generaci zastaralé za německým a československé stíhačky byly pomalejší, než německé bombardéry. Obecně byl výsledkem export zemědělských produktů as technický export, jehož většinu tvořily polotovary, suroviny a zboží s malým podílem vložené lidské práce a znalostí, v nejlepším případě investiční celky. Značná část exportu však směřovala do zaostalejších zemí mimo Evropu. Cena československých průmyslových výrobků byla až o 20 % vyšší ve srovnání s německými. Naopak ve velkém bylo dováženo spotřební zboží, především elektrotechnika a vybavení domácností. Československý průmysl nezvládl za dvacet let výrobu kvalitních kuličkových ložisek (která tvořila základ většiny tehdejších strojů a vozidel), karburátorů, nebo hliníkových slitin, takže je nakupoval v zahraničí, z Německa a Francie. Elektrické baterie a akumulátory vyráběly ze 100 % firmy vlastněné Němci, nebo se dovážely ze zahraničí.
Technologická zaostalost byla viditelná i nedlouho před okupací. Když se rozhodovalo, zda bude armáda vybavena velkým množstvím tanků a povede moderní manévrový boj, nebo se budou stavět betonové pevnosti, vyhrál beton. Republika neměla kapacity k výrobě většího množství tanků nejen průmyslové, ale především z hlediska nedostatku kvalitních dělníků, které bylo třeba odpovídajícím způsobem zaplatit. Beton dokázal míchat i pologramotný zemědělský dělník. Navíc na pevnůstkách se dalo zaměstnat více lidí za minimální platy, takže se řešil sociální problém nezaměstnanosti. Místo hladové zdi betonové nesmysly s minimální bojovou hodnotou. Navíc v poměrně slabě motorizovaném státě chyběli řidiči, zatímco kočích ke koním bylo dost. Převážnou většinu dělostřelectva tahali lichokopytníci, každá divize měla zhruba 2700 koní.

Nedobrou situaci popisuje v roce 1927 prezident Masarykovy akademie práce, inženýr Emil Zimmler. Akademie byla vědecký ústav zaměřený na organizaci technické práce v hospodářství, především s pomocí informací. Něco podobného jako po válce prognostický ústav, některé výzkumné ústavy a armádní Ústřední vědecko-informační středisko. V současnosti nic takového u nás neexistuje. Zimmler především kritizuje neochotu firem k modernizacím, lenost, neúspornost, nesoustavnost, formalismus, nedůslednost, byrokracii a tendenci mnohých podniků spoléhat se na stát (státní zakázky a dotace). Doporučoval amerického ducha odvahy a technické práce. Zdůrazňuje, že ve vedení státu potřebujeme pracovníky, nikoli reprezentanty. Poukazoval rovněž na vyšší úroveň zahraničního zemědělství. Tato tajná informace pro prezidentskou kancelář vedla prtezidenta republiky vedla k jeho kritickému projevu o stavu hospodářství. Bohužel situace se do roku 1938 příliš nezlepšila.

Do vývoje navíc drtivě zasáhla velká hospodářská krize v období 1929-1936 a na ni navázala již roku 1937 další, která pokračovala, až do vypuknutí války. Československo patřilo k zemím, které krize postihla nejvíce a některé obory nedosáhly úrovně roku 1929 až do okupace. Došlo k propadu životní úrovně značné části obyvatel, policie zastřelila 29 pokojně demonstrujících (nikoli rabujících) a přes 100 jich střelbou zranila, většinou na Slovensku. Prezident Masaryk poté odvolal ministra vnitra Juraje Slávika. Krize dost narušila nadšení mnohých postižených pro republiku a to vzkřísila až sudeťácká nacistická agresivita. Nějaký česko-sudeťácký proletářský internacionalismus se nekonal, jednoznačně zvítězil národ. Zde je třeba připomenout, že právě pohraniční oblasti obydlené velkým počtem Němců byly postiženy víc, než ostatek republiky. Důvodem bylo zastaralé průmyslové vybavení a zároveň z hlediska exportu v době krize nevhodný sortiment výrobků. O věci zbytné, jako sklo a hračky a upomínkové předměty klesal v době krize zájem. Toho využila sudeťácká propaganda řízená z Německa a svalovala vinu za propad životní úrovně na český šovinismus. V období 1931-1935 bylo soudem vyhlášeno 7,2 milionu exekucí na majetek, především zadlužená zemědělská hospodářství. Výsledkem toho všeho byla destabilizace bezpečnostní situace v prostorech, především tam, kde se nacházela, nebo byla budována pevnostní pásma. Pevnosti se mnohdy stavěly doslova na nepřátelské území pod dohledem německé špionáže, přičemž docházelo k sabotážím a ničení telefonních linek. Sudeťáci ignorovali mobilizaci a přistavovali na výzvu nepojízdná auta a nepoužitelné koně. V Praze v té době žilo pouze kolem 30 000 osob hlásících se k německé národnosti, ale dokázali vyvolávat mezinárodně viditelné problémy.

Krizový vývoj vedl především ke kartelizaci (spojování podniků do zájmových skupin s rozdělenými trhy a likvidace menší konkurence), která vedla ke zvyšování cen, včetně dodávek výzbroje pro armádu. Díky tomu dosahovala skupina hlavních zbrojovek Škoda, ČKD a Zbrojovka Brno místy zisků až 180 % ze státních zakázek. Firmy navíc uzavíraly kartelové dohody, které posilovaly jejich pozici vůči státu a všemi prostředky bránily výstavbě státních zbrojovek, které by dodávaly výzbroj za režijní ceny. Předražování samozřejmě snižovalo rychlost vyzbrojování a přezbrojování armády. Firmy si vypůjčovaly výzbroj na export u armády, ale s navracením otálely. Penězům před obranou republiky dávaly rovněž přednost některé strany, konkrétně agrárníci a lidovci. Díky nim se extrémně opožďovala motorizace armády. Prosazovaly totiž nákupy koní pro armádu a především tisíce tun krmiva pro ně, což představovalo ročně 120 milionů korun ze státní pokladny. Přitom výkonnost hipotrakce je ve srovnání s automobilním transportem osmnáctkrát nižší. Peníze vítězily nad vlastenectvím, což vidíme mnohde i dnes.

Neutěšená byla rovněž situace v důstojnickém sboru. Ten byl tvořen z poloviny důstojníky převzatými z bývalé rakouské armády a z poloviny legionáři. Mezi nimi existovalo trvalé napětí a někteří bývalí rakouští důstojníci se nakonec projevili jako zrádci. Z civilu bylo náborováno minimální množství specialistů typu lékařů a některých technických profesí. V době, kdy se válka stávala technickou záležitostí, neexistovalo vojenské technické školství (dočasná Vojenská inženýrská kolej při ČVUT byla zrušena z úsporných důvodů) a armáda byla celkově technicky nevzdělaná, což se odráželo v myšlení a schopnostech modernizace. V roce 1933 bylo z důstojníků pouze 4,5 % inženýrů a u Hlavního štábu dokonce jen 0,4 %. Důvodem byly i nevalné platy, především ve dvacátých letech, kdy levicově pobláznění politici dlouhodobě laborovali s myšlenkou zrušení armády a jejího nahrazení milicí. Ve třicátých letech se situace poněkud zlepšila, ale z hlediska životní úrovně nepatřili důstojníci k elitě a takzvaní gážisté, rotmistři a poddůstojníci mnohdy jen přežívali. Díky tomu se také stále řešily různé problémy s obohacováním a rozkrádáním státního majetku. Pro ilustraci v roce 1929 byly srovnány průměrné platy v Praze se zahraničím. Všude v zahraničí byly vyšší, konkrétně v Madridu o 8 %, v Paříži o 14 %, v Berlíně o 46 %, v Londýně o 100 % a v New Yorku o 300 %. Meziválečné Československo bylo zemí levných pracovních sil a výrobních prostředků vlastněných ve velké míře cizinci. Historie se opakuje, opět díky politické reprezentaci českého národa.

Ekonomika se promítla rovněž do nadnárodních zájmů ve vztahu k Německu, které mělo platit v poválečném období obrovské reparace za ztráty, které způsobilo okolním zemím. Tím měla být zároveň omezena jeho možnost zbrojení. Nicméně již Dawesův plán zajistil roku1924 rozložení a snížení splátek. V roce 1931 americký prezident Hoover uložil roční moratorium na německé splátky. Youngův plán z roku 1929 umožnil snížení splátek na desetinu a zároveň zajistil investice do německého průmyslu. Americké a britské banky zároveň chránily svoje investice a majetky v Německu, takže se snažily minimalizovat vznik války svých zemí s nacisty a naopak podporovaly zbrojení zaměřené směrem na východ. V roce 1932 byl v Lausanne evidován i Youngův plán a Německo nakonec mělo doplatit pouze 3 miliardy zlatých marek. Celkově bylo zaplaceno 22 miliard z původních 132 a v roce 1936 Hitler další splátky odmítl. Německo se poté navrátilo ke kolonizační ideologii Mitteleuropy ovládané Pangermány a posílilo svoje ekonomické zájmy krádeží 70 000 podniků německých Židů. Ze strany demokratických zemí se žádný vážnější odpor nekonal, kromě řečí.

Posílené německé hospodářství začalo likvidovat českou konkurenci na Balkáně, což vedlo k rozpadu takzvané Malé dohody (ČSR, Rumunsko, Jugoslávie) podporované Francií. Německo totiž začalo do průmyslově zaostalé Jugoslávie a Rumunska vyvážet svoje levnější zboží a v rámci clearingového zúčtování za něj přebíralo potraviny, kterých nedokázalo vypěstovat dostatek. Zároveň přesouvalo svoji inflaci do těchto zení záměrně opožděnými vyrovnáními. Československo potraviny nepotřebovalo, protože si je dokázalo vypěstovat a chtělo platby penězi. Díky tomu brzy dominoval na Balkáně německý export. Československo tak ztratilo spojence, které vyzbrojovalo částečně na dluh. Jugoslávie nezaplatila část československých zbraní dodnes.
Z hlediska vztahu ekonomiky a obranyschopnosti bylo Československo poraženo již před konferencí v Mnichově kombinací vlastních hospodářských problémů, cizích zájmů a spoluprací svých spojenců s Německem, protože peníze byly jako vždy až na prvním místě. Především však bylo poraženo hrabivostí, neschopností, zbabělostí a zkorumpovaností vlastních takzvaných elit. V současnosti vidíme stejné jednání, které přivodilo mnichovskou zradu u některých politických stran, aktivistů, historiků a samozřejmě politických neziskovkářů. Snahu udržet naši zemi v koloniálním poddanství v německé EU, protože jim to přináší všemožné dotace a koryta. Kolonizace převzetím průmyslu a zemědělství, likvidace obranného průmyslu, likvidace schopnosti zajišťovat nezávisle potraviny, energie a zbraně, rozbití rodiny, destrukce školství, změna historie, vytvoření nové rasy a v neposlední řadě vytvořením německé kontroly nad armádou a její výzbrojí. Mnichov se opakuje.