Odkaz pro budoucí kacíře aneb Ohlédnutí za pražským jarem

image

Autor: Lenka Procházková

Koncem března 1968 jsem oslavila sedmnácté narozeniny. To už byl obrodný proces v rozběhu a já jsem litovala, že nejsem alespoň o dva roky starší a nemohu tu převratnou dobu plnou nadějí prožívat jako vysokoškolačka. Nicméně jsem měla štěstí v tom, že můj táta – spisovatel a filmový scénárista Jan Procházka – patřil k protagonistům pražského jara, a tak jsem měla o průběhu i zádrhelích „obroďáku“ rychlejší zprávy než moji spolužáci na gymnáziu. 

Samozřejmě jsem se s těmi informacemi ve škole netajila… Skončilo to tím, že táta byl vedením gymnázia požádán, aby pro studenty udělal přednášku o politickém vývoji v zemi. To, že výzvu přijal, mě zaskočilo a měla jsem trému, jak obstojí. Po jeho prvních větách jsem se uklidnila. Spolužáci v narvané učebně byli nadšení, pedagogové se pozvolna vytráceli. V dalších dnech mě však někteří profesoři zastavovali na chodbě a ztišeným hlasem mě žádali, abych „otci poděkovala za nevšední zážitek.“ Ruštinářka se dokonce vyjádřila, že táta je rozený táborový řečník. A vyslovila (pro mě nepochopitelné) obavy o jeho osud.

Vím, že on sám takové obavy neměl, stejně jako je neměli jeho kolegové spisovatelé a filmaři. Z debat, které probíhaly v našem dejvickém bytě i z mnoha setkání jinde, na která mě jako nejstarší dceru bral, jsem ale vycítila, že jde o závod s časem. Ten závod však jinak chápali umělci, publicisté a vysokoškoláci, kteří „rozněcovali“ veřejnost ke spěchu a jinak jej nazírali reformní politici v čele s Alexandrem Dubčekem. Tyto rozdíly ve vnímání a hodnocení situace byly osudové, ale teprve zpětně lze z chronologie příběhu pochopit, ke kterým průsečíkům došlo předčasně a ke kterým zpožděně.

Karel Kosík: Pražským jarem vstoupili Češi do mezinárodní debaty o tom, jak zachránit svět.

Pražské jaro působilo jak přelet meteoritu. Síly pro ten úkaz se však sbíraly pozvolna a s přestávkami. Po ponížení Mnichovem a utrpení protektorátu se obětavost osvoboditelů – Rudé armády – prolnula v myslích mnohých Čechů i Slováků s ideou komunismu. Únor 1948 tak někteří vnímali jako skutečnou naději na zbudování spravedlivějšího řádu. U jiných ale zavádění nových pořádků vzbudilo strach o suverenitu státu i o tradiční rozvrstvenost společnosti. Poúnorová emigrace se tak stala dalším početným odlivem, který se v českých dějinách opakuje pokaždé, když vítězná ideologie diktuje svéráz soužití poraženým.

Démon souhlas

Zinscenované politické procesy, ony importované mlýny smrti, se sice po šesti letech pomalu zastavily, ale pach prolité krve nevyvanul. Zatímco pocit křivdy je dědičný, neboť je v rodinách obětí odkazován z generace na generaci, pocit viny je věcí osobního svědomí. Jak je to ale v případě těch, co podlehli propagandě a posedlí démonem souhlasu podepisovali petice žádající tvrdé rozsudky pro „zrádce“? Očistu jejich svědomí měla z logiky věci garantovat stejná moc, která je do spoluviny zatáhla. Jenže i ona byla jen převodovou pákou v mechanismu ještě vyšší moci. A s katastrofami vyvolanými vyšší mocí se musí poškození vyrovnat svépomocí.

Po XX. sjezdu KSSS v roce 1956 se v Polsku a v Maďarsku zvedl odpor k veřejně odhaleným mocenským praktikám. Krvavý průběh maďarského povstání, zásah sovětské armády a taktická nevšímavost západu zdánlivě nezčeřili stojaté vody v Československu. Tisíce politických vězňů dál zůstávaly v kriminálech, započaté rehabilitace se vlekly šnečím tempem, nicméně po popravě Imre Nagye se stalo zjevným, že přes všechna Chruščovova zaklínání hřích stále ve dveřích leží a že zvítězit nad ním se zbraní v ruce nelze.

Stejné sdělovací prostředky, které démonu souhlasu v Československu razily cestu, začaly později pochybovat o tom, že tato cesta vede do ráje. Mezi novináři a spisovateli nebyli pouze slouhové režimu, ale i lidé vybavení svědomím, kteří krok za krokem vedli čtenáře k poznání pravdy a k následné katarzi. Jejich přetahovaná s tiskovým dohledem o každou podezřele rozvinutou větu a slovní spojení nejen uvolňovala mateřštinu z područí otěčestva, ale kultivovala i kritické myšlení čtenářů. Těžce získávaná vítězství nad cenzurou posilovala i autory k většímu rozmachu. Odvážná kritika umění, které oddaně přitakává režimu, zazněla už na II. sjezdu československých spisovatelů ( v dubnu 1956) především z úst Jaroslava Seiferta: „.. Smlčí-li pravdu spisovatel, lže.“ Po krátké oblevě však znovu přituhlo, což je v české kultuře opakovaným jevem. Nicméně už šedesátá léta zrodila (ale také znovu či prvně zpřístupnila) řadu děl českých a slovenských autorů, z nichž některá se stala světově proslulá. Zrodila také českou novou filmovou vlnu. Literatura a filmy z šedesátých let zůstanou svědectvím toho, že i malá země, osudově umístěná na křižovatce vlivů, může být veliká svým uměním.

Vlaštovky ohlašují změnu počasí

IV. sjezd Svazu československých spisovatelů v červnu 1967 vyzněl jako otevřená revolta proti ustrnulé politice. Projevy, které zazněly, vypovídaly o statečnosti autorů definovat rozsah společenské a mravní krize. Filosof Karel Kosík v příspěvku Rozum a svědomí zdůraznil odpovědnost intelektuála za dobu, v níž žije, když odkazoval na osobnost Jana Husa. Ludvík Vaculík popisoval vztah občana a moci a shrnul jej vyjádřením: „Tato (komunistická) strana nevyřešila za dvacet let ani jednu lidskou otázku v této zemi.“

Milan Kundera mluvil o nesamozřejmosti existence českého národa a ptal se, zda jsme schopni potvrdit, že někdejší snaha národních buditelů měla smysl. Ivan Klíma apeloval proti cenzuře. V podobném duchu promlouvali i další autoři, vědomi si toho, že se stát ocitl na křižovatce, kde je na výběr jen z mála: buď socialismus obrodit po svém, nebo to vzdát a zvyknout si na lživot podřízený „pravdě“ vyšší moci.

Po skončení sjezdu byli někteří z řečníků vyloučeni z KSČ, především ale byla zrušena spisovatelská redakce Literárních novin, které pak vycházely jako periodikum ministerstva kultury. (Na jaře 1968 byly „literárky“ pod názvem Literární listy spisovatelskému svazu vráceny. Po srpnové invazi vycházely do května 1969 jako „Listy“.)

O průběhu sjezdu spisovatelů se tedy v tisku nic podstatného neobjevilo, ale zásadní projevy kolovaly mezi lidmi ve strojopisných opisech. (Tento způsob šíření „nebezpečného“ čtiva se později, v době normalizace, rozvinul v tzv. samizdatu.)

Další roznětkou Pražského jara byl zásah policie proti vysokoškolákům. V posledním říjnovém dni roku 1967 vypadl na strahovských kolejích elektrický proud, což nebylo nic mimořádného. Tentokrát však studentům došla trpělivost a ve spontánním průvodu a se svíčkami v ruce scházeli ze Strahova do vnitřní Prahy. V Nerudově ulici byla demonstrace volající „Chceme světlo!“ policií zastavena, několik studentů skončilo v antonech. Přivolané policejní posily surově napadly i ty, kteří se vrátili se na Strahov, a pronikly do budovy kolejí. Tím porušily princip akademické svobody. Událost vyvolala hněv veřejnosti. To, že ÚV KSČ brutalitu policie neodsoudil, vedlo o několik měsíců později k vytváření vysokoškolských organizací mimo rámec ČSM. Jako první vznikla na pražské filozofické fakultě v únoru 1968 Akademická rada studentů, která převzala funkci fakultního výboru. Podobné studentské samosprávy se pak vytvářely i na dalších fakultách.

Podpora s výhradou

Oficiálně obrodný proces odstartoval v lednu 1968, po vynucené rezignaci Antonína Novotného, kterého ve funkci prvního tajemníka ÚV KSČ vystřídal Alexandr Dubček. Čeští občané přijali nastolení „neznámého Slováka“ do čela strany bez většího zájmu, zato na Slovensku cítili zadostiučinění, protože Novotný vnímal slovenský národ a jeho specifika poněkud arogantně. Celá společnost však zpozorněla, když se v médiích včetně Rudého práva začaly objevovat první články a rozhovory o chystaných reformách.

V březnu 1968 se v Praze uskutečnily dva veřejné mítinky pod názvem „Mladí se ptají.“ V přetékajících sálech Slovanského domu a o týden později Sjezdového paláce odpovídali reformní komunisté např. Josef Smrkovský či Gustáv Husák, ekonomové (např. Ota Šik) a spisovatelé (Jan Procházka, Pavel Kohout, Jiří Hanzelka) a další na dotazy publika. Debaty přenášel rozhlas a zveřejnilo Rudé právo. (V průběhu druhého mítinku schválili účastníci dopis A. Novotnému s požadavkem, aby rezignoval i na funkci prezidenta. V dalším dni, možná jen shodou okolností, prezident skutečně abdikoval.) Postoj radikálních vysokoškoláků k nadějím obrodného procesu vyjádřil Luboš Holeček (jeden z perzekvovaných studentských lídrů) na mítinku větou, že studenti obrodný proces podporují podmínečně. (Po srpnu to však byli právě oni, vysokoškoláci, kteří coby poslední bašta odporu bránili polednový vývoj! Jedním z nich byl Jan Palach.)

Před koncilem v Drážďanech

O politice se diskutovalo v televizi, ve školách i v továrnách, v okresech začala výměna stranických tajemníků, KSČ připravovala Akční program a vláda demisi. Na 23. března byl Dubček a několik dalších členů předsednictva ÚV pozváno do Drážďan na konferenci RVHP. Jednání bylo označeno jako interní. Ihned po zahájení však českoslovenští hosté pochopili, že místo na pracovním poradě o hospodářství se ocitli před koncilem. Bez přípravy museli čelit obvinění Brežněva, Kosygina, Kádára, Gomulky, Ulbrichta a Todorova, že v Československu probíhá kontrarevoluce.

Na počátku bylo přijato, že jednání je důvěrné a nebude z něj pořízen steno záznam. V sále však byla nahrávací technika. Odtajněný přepis záznamu má 41 stran. Když si čtenář s mačetou v ruce prorube stezku balastem frází, vstoupí do úvodního dílu strhujícího politického seriálu. V této pilotní epizodě se obžalovaní bránili statečně a s přesvědčením. Na Brežněvův útok, že KSČ přestala držet média, takže spisovatelé, studenti a jiní reakcionáři, mezi které zahrnul i Smrkovského, mají pro své názory zelenou, zakončený výpadem: „My se nemusíme bát ani Procházky ani Šika… Ale vy, soudruzi, musíte mít strach! Protože tito lidé můžou rozbít základy vaší strany… “ reagoval Oldřich Černík ujištěním, že v zemi není žádná atmosféra strachu, ale nezvyklý zájem o politické dění a osud socialismu. „Od února 1948 jsme nezažili takovou aktivitu… Milióny lidí se zúčastňují stranických a jiných schůzí.“ Černík dokonce použil i taktiku „na hrubý pytel hrubá záplata,“ když si během Ulbrichtovy pobouřené citace z Die Welt o pražském jaru odešel zatelefonovat a po návratu oznámil, že se právě dověděl, že západní agentury jednání v Drážďanech odhalily a tudíž ČTK musí veřejnosti poskytnout nějaké informace.

První verze komuniké, kterou dali „hostitelé“ připravit, byla v kritice obrodného procesu tak tvrdá, že i Drahomír Kolder se vyděsil: „Jako by se konalo Informbyro, které se usneslo, že dostaneme klackem… S takovým komuniké nás odstřelí… Nemůžeme přijet a říct, jak situaci charakterizují bratrské strany. Důsledky si nemohu domyslit…“ János Kádár si je domyslet uměl, už v předchozím vystoupení věštil: „Probíhající události mohou z každého z vás udělat Imre Nagye!“

Opravená verze komuniké obrodný proces v Československu nekomentovala. Na základě ústních výhrad však zřejmě došlo krom jiných slibů i k závazku reformistů, že prezidentem ČSSR nebude zvolen studenty oblíbený Čestmír Císař, ani Ota Šik, autor Třetí cesty, ale osoba skýtající záruky, že na „věc“ dohlédne. Takovou osobou se stal Ludvík Svoboda. (Jeho cesta, projektovaná myšlením a zkušenostmi vojáka, skončila na letišti Šeremetěvo, kam se 23. srpna snesl jako deus ex machina, aby vyjednal podmínky kapitulace.)

Akční program KSČ

Zvolenou obrannou reakcí na jednání v Drážďanech bylo zrychlené přijetí Akčního programu KSČ (5. dubna 1968). Kromě rozšíření občanských svobod (shromažďovací a spolčovací právo, svoboda slova a právo cestovat i do kapitalistických zemí) program zahrnoval především plán hospodářské reformy. Šikova Třetí cesta měla částečně nahradit přísně plánované hospodářství cenovým mechanismem, ve kterém úspěch podniků závisel na poptávce trhu. Současně byly chystány pravomoci pro podnikové rady pracujících. V plánu byla i spolupráce se zahraničními kapitalistickými podniky, možnost úvěrů ze západu pro rekonstrukci československého především lehkého průmyslu a volná směnitelnost koruny v zahraničí. Reforma měla také povolit drobné soukromé podnikání.

Akční program se týkal i legislativy. Kromě zákona o soudních rehabilitacích a nového volebního zákona byl vypracován i návrh na federativní uspořádání republiky, což mělo posílit autonomii Slovenska. (Tento jediný bod byl po srpnové invazi uskutečněn.)

Zásadní změna, ve kterou část společnosti doufala, však v programu chyběla. Vedoucí úloha KSČ zůstala zachována, ale předefinovala se na službu společnosti.

V dubnu došlo i k demisi vlády, nový kabinet sestavil Oldřich Černík. V Drážďanech kritizovaný Josef Smrkovský byl zvolen předsedou Národního shromáždění.

Průzkumy veřejného mínění z konce dubna 1968 ukázaly, že důvěra „lidu“ v obrodný proces stoupá. Zatímco pro návrat ke kapitalismu, kterým strašil „drážďanský koncil“ se vyslovilo pět procent dotázaných, 90 procent se hlásilo k „socialismu s lidskou tváří“. Podpora občanů se projevila i veřejnou sbírkou peněz a šperků. Na Fondu republiky se tak z drobných příspěvků shromáždilo přes čtvrt miliardy korun a několik desítek kilogramů zlata a drahých kamenů.

Lidská tvář na tribuně a „výslech“ v Kremlu

Prvomájový průvod v Praze se roku 1968 protáhl na pět hodin, kdy tři sta tisícový dav defiloval pod tribunou, na níž stáli Dubček, prezident Svoboda a další představitelé. Mezi transparenty s kreativními hesly (např. Jen svobodný člověk je hoden socialismu!) se objevil i portrét T. G. Masaryka. Nesli jej zakládající členové KAN – Klubu angažovaných nestraníků. Průvodu se zúčastnili i bývalí političtí vězni sdružení v nově vzniklém K 231.

Už 4. května byl ale Dubček povolán do Kremlu. Předvolánka k účasti v druhé epizodě politického seriálu se týkala i premiéra Černíka, předsedy Národního shromáždění Josefa Smrkovského a Vasila Biľaka, který se této fázi ještě řadil k reformistům. Dubček se odpočátku snažil karatelům vysvětlit, že změny, které probíhají, „byly naprosto nevyhnutelné a nic menšího by nestačilo.“ Smrkovský a Černík zdůrazňovali, že KSČ si udrží vedoucí úlohu, neboť s ní národ sympatizuje a proces obrody podporuje. Pod palbou otázek však začali připouštět, že pohyb ve společnosti je překotnější, než čekali a že detaily zatím nemají pod kontrolou. Brežněv, Kosygin a Podgornyj však o „detailech“ věděli své a na každý si řádně posvítili. Znali jména „antisocialistických živlů“, měli zprávy o založení KAN a K 231, o změnách na ministerstvu vnitra, o portrétu TGM v prvomájovém průvodu atd. Nejvíc je pobouřilo, že strana, která se vzdala kontroly nad tiskem se chystá svolat mimořádný sjezd. Zatímco trojice „předvolaných“ přešla do semknuté defenzívy, Biľak přešel na pozici obžaloby: „Sjezd, kde dojde k výměně ÚV, je ve skutečnosti snaha změnit politiku…“ Žaloval, že „nepřátelé se chytají využít minulých chyb při kolektivizaci, kritizují Únor jako nedemokratický jev“ a tvrdil, že pracovníci Státní bezpečnosti a soudů jsou situací zastrašení. Současně však ujišťoval, že reakční pořady pražského rozhlasu a televize jsou na Slovensku vypínány, takže situace je tam mnohem klidnější a pod kontrolou.

Smrkovský se stále vracel k rehabilitacím, neboť sám prošel komunistickým vězením a Černík dokonce odvážně poznamenal: „KSČ se musí oddělit od lidí, kteří nesou odpovědnost za chyby 50. let. Je to smutné, ale bude třeba objasnit i úlohu Gottwalda, Zápotockého a jiných“. To Kosygin odmítl: „Očernit Gottwalda – to by znamenalo očernit vše!…“

Jednání chvílemi připomínalo křížový výslech. Kremelští kritici prorokovali mezinárodně politické dopady vývoje a výstražně vzpomenuli na maďarské rozuzlení. Brežněv doznal, že by mu bylo na duši lehčeji, „kdyby předsednictvo ÚV KSČ přijalo rozhodná opatření, kdyby nějaké ty reakcionáře vyhnalo a nějaké třeba i zavřelo. Ano, ano, leckoho je možné i nutné zavřít.“ Kosygin mínil -„strana vás podpoří. Řekněte, že začíná opravdový útok na nepřátele…“ V závěrečném shrnutí Brežněv prohlásil: „Nelze provádět ústupky, nelze být reformisty… Připravovat sjezd v atmosféře hysterie a mítinkové horečky je nemožné. Požadavek mimořádného sjezdu – to je udička, na níž vás chtějí chytit. Proč by nějací Procházkové a Černí měli straně diktovat své podmínky? … Vy máte sílu, máte armádu, máte svou milici – to je vaše opora.“

Po návratu Dubček chlácholil veřejnost tvrzením, že vedení Sovětského svazu proces změn v Československu se zájmem sleduje. Ani na jednání předsednictva ÚV KSČ neodtajnil „detaily“ moskevského jednání. Návrhy, které předkládal, například oddálit svolání sjezdu, vytvořit legislativní rámec pro Lidové milice, jako ozbrojeného orgánu KSČ (což Zdeněk Mlynář zamítl s tím, že takto jednají fašistické strany), však vzbudily nervozitu. Změněné postoje Smrkovského a Černíka vůči svobodnému tisku, zakládání klubů (KAN, K 231) nebo snah sociálních demokratů o obnovu strany vyvolaly překvapený dotaz: „ Co se od dubna změnilo, že se nastolují tyto otázky?“ Dubček mluvil o nebezpečí anarchie a Smrkovský varoval před možnými tragickými konci…

Občané sice neměli dost informací o politických jednáních, ale měli oči a vnímali vojenská cvičení na území republiky jako zastrašování.

Pravda prostě zbývá, když se všechno ostatní prošustruje

27. června otiskl týdeník Literární listy a současně i tři celostátní deníky text Ludvíka Vaculíka, v němž autor vyslovoval obavy ze zpomalení polednového vývoje. Výzva s názvem „Dva tisíce slov, které patří dělníkům, zemědělcům, úředníkům, umělcům a všem“ byla sepsána na podnět několika akademiků (mezi nimiž byl i Otto Vichtrle).

V úvodu textu Vaculík navazoval na svůj projev ze sjezdu spisovatelů, pokračoval však už konkrétním návodem k aktivitě občanů při obraně obrodného procesu. „K otázkám, které nechce nikdo znát, ustavujme vlastní občanské výbory a komise. Je to prosté: sejde se několik lidí, zvolí předsedu, vedou řádně zápis, publikují svůj nález, žádají řešení, nedají se zakřiknout… Ustavujme výbory na obranu svobody slova. Organizujme při svých shromážděních vlastní pořádkovou službu…Prozrazujme fízly… Máme znovu možnost vzít do rukou naši společnou věc, která má pracovní název socialismus, a dát jí tvar, který by lépe odpovídal naší kdysi dobré pověsti…“

Zveřejnění výzvy vyvolalo obrovskou vlnu souhlasu s jejím obsahem, na ulicích spontánně vznikly petiční stánky a občané připojovali pod manifest své podpisy. Petiční archy pak byly zasílány redakcím, které jména signatářů zveřejňovaly.

Ve vzpomínkovém fejetonu z roku 1986 Vaculík prozradil, že při psaní Dva tisíce slov myslel na princip Gándhího „nenásilné neposlušnosti,“ která by mohla i v našem obrodném procesu vést k samosprávě. Československo však bylo v jiném postavení, než někdejší britská kolonie a naši „Britové“ nemohli připustit, aby se ve vojensky nekontrolovaném satelitu impéria „lid“ inspiroval tak exotickým příkladem. Ze záznamu debaty narychlo svolaného předsednictva ÚV KSČ je zřejmé, že Vaculíkovu výzvu vnímali jako dýku do zad i reformisté. Smrkovský dokonce varoval: „Jestli my teď s tím neskončíme, budou to řešit tanky.“ Navrhl obnovit cenzuru. To neprošlo. Nakonec bylo zpracováno poměrně realistické stanovisko. Politici v něm národu vysvětlovali, že obrodný proces nestagnuje, že KSČ urychleně připravuje mimořádný sjezd, který reformní linii přijme a nevratně zakotví. Apelovali na občany, aby vývoj neztěžovali dobře míněnou ale riskantní aktivitou. V průběhu jednání předsednictva telefonoval pobouřený Brežněv. Dubček mu slíbil, že situaci vyřeší. Když však druhého dne vystoupil v televizi, nenašel sílu zchladit nadšení občanů, takže mluvil jen v náznacích. A lidé v podepisování archů pokračovali. Svým způsobem to byl plebiscit, v němž na otázku, zda humanistický socialismus má budoucnost, Češi a Slováci odpověděli ANO.


Varovný výstřel z Varšavy

Na 14. července bylo do Varšavy svoláno jednání představitelů Bulharska, Československa, Maďarska, NDR, Polska a SSSR. Československá delegace však účast v této epizodě seriálu odmítla. Nechtěla čelit dalším kolektivním vyhrůžkám. Ty tedy přišly do Prahy písemně.

„Nikdy nebudeme souhlasit s tím, aby imperialismus pokojnou nebo násilnou cestou, zevnitř nebo zvenčí, prolomil socialistickou soustavu a změnil poměr sil v Evropě ve svůj prospěch… reakce získala možnost vystupovat veřejně před celou zemí, uveřejnit svou politickou platformu pod názvem Dva tisíce slov, která obsahuje otevřenou výzvu k boji proti komunistické straně a proti ústavní moci, výzvu ke stávkám a nepořádkům… Toto prohlášení je v podstatě organizačně politickou platformou kontrarevoluce…“

Nesmiřitelný a výhružný tón dopisu „Varšavské pětky“ však měl opačný účinek než jeho odesilatelé předpokládali. Dubčekovo reformní křídlo pochopilo, že je nejvyšší čas odkrýt před občany karty a přizvat je k obraně „společné věci.“ A tak byl dopis zveřejněn v několika denících současně.

Výhružná dikce publikovaného dopisu vyvolala u československé veřejnosti uražený nesouhlas a rozhořčila i komunisty na západě, kteří český experiment vnímali se zatajeným dechem. Předsednictvo ÚV KSČ šlo ve své nové strategii ještě dál, když reagovalo na výtky „Varšavské pětky“ také písemně a překvapivě ofenzívně. Ve zveřejněné odpovědi se ohradilo proti termínu kontrarevoluce, ujistilo, že výzva Dva tisíce slov neohrozila socialismus ani stranu. Ta se naopak sjednotila, chystá na září sjezd a pak přijetí zákonů o občanských svobodách. Navrhovaný návrat k cenzuře a direktivním metodám „by vyvolal odpor drtivé většiny členů strany, odpor pracujících, dělníků, družstevních rolníků a inteligence. Strana by právě takovým krokem ohrozila svou politicky vedoucí úlohu a vyvolala situaci, v níž by opravdu došlo k mocenskému konfliktu.“

V závěru inteligentního a hrdého dopisu, jehož autorem byl zřejmě Zdeněk Mlynář, předsednictvo připomnělo platný text Deklarace vlády SSSR z roku 1956, v němž stojí, že země socialistického společenství „mohou vytvářet své vztahy jedině na základě plné rovnoprávnosti, respektování územní celistvosti, státní nezávislosti a svrchovanosti a vzájemného nevměšování do vnitřních záležitostí.“


Myslíme na vás, myslete na nás!

Ve dnech 29.7. až 1.8. 1968 se uskutečnilo poslední rokování československé a sovětské delegace. Do historie vešlo pod názvem „vagónové jednání,“ neboť se odehrálo na překladovém nádraží v Čierné nad Tisou u hranic s Ukrajinou. Členové obou delegací dorazili vlaky. Společná jednání probíhala v klubu železničářů a existují z nich stenografické záznamy. Pouze ze dne 31. července, kdy se v salónním kupé sovětského vlaku sešel Alexander Dubček s Leonidem Brežněvem k rozhovoru mezi čtyřma očima, žádný zápis není. Pokládám ale za pravděpodobné, že i tuto „soukromou“ schůzku monitorovalo UCHO a že nahrávka stále existuje…

Československá veřejnost vnímala osudovost rokování a před odjezdem do Čierné obdržel Alexandr Dubček (v přímém televizním přenosu) Poselství občanů, jímž byli členové delegace žádáni, aby nepřistoupili na žádné kompromisy: „…Jednejte, vysvětlujte, ale jednotně a bez ústupků obhajte cestu, na kterou jsme vyšli a ze které živi nesejdeme… Myslíme na vás. Myslete na nás! Píšete za nás osudovou stránku dějin Československa. Napište ji s rozvahou, ale především s odvahou. Ztratit tuto jedinečnou šanci by bylo naše neštěstí a vaše hanba. Věříme vám!”

Tímto Poselstvím, které celkem podepsalo milión občanů, postavila veřejnost svým politikům opěrnou zeď. Čtyřdenní snaha představitelů Sovětského svazu přinutit zástupce Čechů a Slováků, aby odvolali nebezpečné reformní kacířství a vrátili se k jediné správné „širokorozchodné“ koleji, tak byla marná. Na ústní sliby představitelé Kremlu nevěřili. Po společném jednání s představiteli dalších „bratrských“ stran v Bratislavě (3. srpna), kde byl tajně předán jeden ze zvacích dopisů už trpělivost došla. A následovala měsíce připravovaná vojenská operace Dunaj.

Při jejím užití za pomoci páté kolony a kolon tanků se naplno projevila celonárodní jednota nenásilného občanského odporu v ulicích okupovaných měst. Jednání statečného Vysočanského sjezdu v hale ČKD, na které se v průběhu noci sjeli z celé republiky nedávno zvolení delegáti, zřejmě Dubčekovi a dalším uneseným a internovaným politikům zachránilo život. O čest se, podpisem Moskevského protokolu, s výjimkou Františka Kriegela. už připravili sami.

Dodnes nebylo uspokojivě vysvětleno, proč se prezident Ludvík Svoboda navzdory prosbám vysočanských delegátů a dalších politiků rozhodl odletět do Moskvy. Z nadšené reakce Brežněva a jeho lidí je však zřejmé, že pro ně byl prezidentův přílet skutečným zvratem a darem, neboť politicky invaze selhala. Když 23. srpna prezident okupovaného státu přistál na letišti Šeremeťěvo, aby vyjednal podmínky kapitulace, byl uvítán se všemi poctami. Jednání v Kremlu plné dramatických zvratů skončilo 26. srpna.

Manévrovací prostor vytvořený Vysočanským sjezdem a spontánním odporem československých občanů za pomoci svobodných médií tak zůstal zcela nevyužit a cesta k následné normalizaci, v níž špinavou práci za okupanty už dělali naši lidé, se otevřela.

Když jsem před několika dny poskytla rozhovor na téma pražské jaro štábu ruské televize, ptal se redaktor krom jiného i na to, zda bylo možné invazi zabránit. Řekla jsem, že teoreticky ano, pokud by naši vrcholní reformní politici tzv. překročili vlastní stín a porušili vžité zvyklosti. Zmínila jsem fenomén času odtikávajícího k mimořádnému sjezdu, který jako nejvyšší orgán měl cestu k reformám zastřešit a vysvětlila jsem, že Dubčekovo křídlo při svém závodu s časem ustavičně kličkovalo: klacky pod nohy mu házely nejen „znepokojené bratrské strany“ ale i pátá kolona ve straně vlastní. Národ (dnes se používá korektní výraz veřejnost) však neměl dostatek informací, měl ale instinkt, a proto se hnal k cílové rovince zkratkou. Novináři, spisovatelé a další respektované osobnosti včetně vysokoškolských lídrů mu k tomu bubnovali do rytmu. I po padesáti letech jsou to vzrušující vzpomínky! Étos a kvalitu tehdejšího tisku už nikdy potom nic nepředčilo. Národ, který se takto hlasitě přihlásil o slovo, mohl být zbrzděn jen dvěma metodami. Buď po dobrém, čili promyšlenou taktikou svých politiků, nebo po zlém zvenčí – což se stalo. Ta první možnost vyzkoušena nebyla, a tak se můžeme jen zpětně dohadovat, jak by to dopadlo, kdyby hned po březnovém koncilu v Drážďanech odložil Dubček roli maskota a dorostl ve skutečného politického lídra, který chce prosadit reformy. Ve své fantazii si ráda představuji, jaký účinek by například mohl vyvolat jeho projev ve státní televizi. Pokud by mu text zpracoval kolektiv autorů z literárek, byl by to pro národ, který zná Švejka nazpaměť, srozumitelný návod k mírnému pokroku v mezích zákona až do doby, než by mimořádný sjezd KSČ odstranil pátou kolonu a svými závěry vystavěl závoru, kterou by ani „bratrské“ tanky neprorazily. Potud má fantazie o té možnosti, na kterou však politici typu Dubčeka, Smrkovského nebo Černíka asi ani nemohli přijít. Nechtěli „svůj lid“ zklamat, ale protože v něm objevili občany až příliš pozdě, nedokázali tento státotvorný fenomén v čase, kdy to bylo ještě možné, přizvat ke společnému promyšlenému postupu.

Odkaz a ideály pražského jara nedokázali z myslí pamětníků odstranit ani normalizační vymítači ďábla. Znovu se o to pokoušejí dnešní „svobodná“ média, když prezentují znevažující výklad, že šlo jen o „hádku mezi komunisty o funkce“. Tato nemravná lež zastírá skutečnost, že proces obrody se vyvíjel celonárodní diskuzí, které se účastnili straníci i bezpartijní a to napříč generacemi. Je mi hluboce líto dnešních mladých, že neprožili ten zázrak sounáležitosti a pocit naděje, že můžeme popostrčit svět k rozumu a k odvaze zkombinovat jej se svědomím. Možná, že jednou se ta kacířská myšlenka znovu vynoří. Pro případné budoucí kacíře mám ale radu. Vymyslete pro socialismus nové jméno, protože s tímto starým, uvláčeným stokami propagandy „už nemůže mezi slušné lidi,“ jak napsal Ludvík Vaculík ve fejetonu z roku 1986.